Letadlem na raft do Julských Alp

Již delší dobu, na základě článku na Aerowebu z roku 2013, jsem se chtěl podívat na, podle fotek a webu, úžasné letiště v Julských Alpách – vesnici Bovec, ležící přímo u azurové horské řeky Soča. Bovec je vesnička sevřená příkrými svahy Alp, jejichž vrcholky sahají až do výšky přes 2 500 metrů. Nadmořská výška letiště je přitom pouhých 450 metrů. S 900 metrů dlouhou travnatou dráhou je tak přímo ideální pro návštěvu v Cessně.

Výpravu jsem naplánoval na prodloužený víkend začátkem července, rezervoval jsem tradičně C-172 RG OK-LTA a obratem ji naplnil kamarády. Po pár dnech se ještě ozvali další kolegové z Aeroklubu, kteří by rádi do Alp, tak jsme zarezervovali druhou Cessnu C-172 OK-GKH pro Michala Řehořka a Štefana Goreje. S ohledem na rozdílnou výkonnost obou strojů a nutnost vyzvednutí cestujících do LTA v Hradci Králové jsme sobotní cestu do Bovce naplánovali na dvě etapy – každé letadlo samostatně na letiště Linz a poté společně přes Alpy do Bovce.

Přes Hradec na letiště Linz

Ještě v pátek večer tak podávám plánek na let z Hradce Králové do Linzu s odletem v 06:15 UTC – z Linzu do Bovce povede skupinu pomalejší OK-GKH, jejíž posádka tak bude mít odpovědnost i za navigační přípravu a podání letového plánu. V sobotu brzy ráno vyzvedávám v Letňanech OK-LTA, připravenou kopii plánku a navigačního štítku z Linzu do Bovce a vyrážím na letiště v Hradci Králové. Dle plánku čtvrt hodiny po osmé vzlétáme směr Linz, přímo přes CTR Pardubice a TMA Čáslav, pomalu stoupáme do FL 065.

V půl desáté přistáváme na letišti v Linzu – jako obvykle zapomínám že má dráha přes 2 kilometry a sedám hned za posunutým prahem, to bude mít řídící radost. Naštěstí sedám tak krátký, že stíhám bez problémů vyjet hned na první taxiway a nemusím využívat udělené povolení pro „short backtrack to Golf“. Pokračujeme na APRON a hledáme někde pod křídlem odstaveného Ruslanu kolegy z GKH, kteří už na nás mají hodinu čekat. Nejsou tu. Na stojánce, jak je v Linzu obvyklé, follow me po zašpalkování letadla mizí a posádka jde pěšky mezi ostatním provozem hledat briefing a kasu. Cestou přichází první SMSky – technický problém s GKH, leťte zatím bez nás, my poletíme rovnou Bovec.

Naštěstí máme z Letňan kopii letového plánu původně uvažovaného pro skupinu s GKH a v mapě čáru z naší společné přípravy. Stejně ale pilot očekával detailnější přípravu od vedoucího stroje a tak máme co dohánět – mírně upravujeme letový plán pro výkonnější letadlo, podáváme na ARO a hodinu nutnou pro jeho distribuci využíváme naplno detailními přípravami trasy, frekvencí a postupů.

Mezi vrcholky Alp

Z Linzu do Bovce jsme si chtěli Alpy pořádně užít – rozhodli jsme se neletět nad vrcholky, ale využít trasy v údolích a průsmycích. Nakonec s plně naloženým LTA a v letním horku bychom museli po přestoupání kopců kroužit půl hodiny někde mezi Linzem a prvními kopečky. Cílem je tedy nastoupat do výšky 7 500 stop, abychom byli bezpečně nad nejvyšším průsmykem na trati (5 000 stop). Počasí je plánu nadmíru nakloněno, nad Alpami je prakticky čisté nebe a jen občas se na návětrné straně štítů objeví mrak. Vítr neznatelný.

Podle plánu z Linzu pokračujeme do Alp přímo na jih podél dálnice – od té později uhýbáme na plachtařské středisko Niederoblarn a za ním do nejvyššího průsmyku na naší cestě – Sölkpass s nejvyšším bodem v 5 866 stop. Vrcholky kolem nás se vypínají až do výšky 8 000 stop. Musím ocenit, že po celou dobu máme, přes let v údolí, dokonalý příjem vysílání od Wien information, mají to naši jižní sousedé zmáknuté i bez přelaďování. Z údolí dále pokračujeme těsně pod Zeltweg MTMA a míříme přímo na Villach VOR, z Wien information tak přecházíme na Klagenfurt Approach pro povolení. V TMA Klagenfurtu bez problémů pokračujeme přímo ke Slovinským hranicím.

V Julských Alpách máme naplánovánu trať přímo podél nejvyšší slovinské hory – Triglavu. Ljubljana information náš žádá o informaci při přechodu na frekvenci letiště Bovec. Na posledním úseku si plně užíváme kamenných velikánu tyčících se všude kolem nás, přelétáme úzkým průsmykem Vršič s nejvyšším bodem v 5 285 stop a oznamujeme přechod na Bovec info. Ljubljana nabízí ukončení letového plánu za letu – to s díky s ohledem na okolní prostředí odmítám, raděj až bezpečně na zemi.

Po přeletu nad vesnicí Soča (severní vstupní bod do ATZ, minimálně 5 000 stop QNH) se pod námi náhle otevře údolí s letištěm uprostřed, vyndaváme vše co letadlo dokáže zbrzdit a klesáme ze 7 000 stop do 2 400 na okruh. Za letištěm už můžeme oznámit zařazení do polohy cross-wind, načež od Bovec info dostáváme „cleared to land runway 25“. Z okruhové výšky, pokud by si člověk nebyl jist že odtud odtéká řeka, je pohled pilotův na okolí dosti stresující. Údolí se zdá být uzavřeno vysokými hřebeny naprosto ze všech stran. Řeka totiž hned za nejbližším kopcem zahýbá o 180 stupňů.

Kotvíme letadlo a obdivujeme tři Blaníky, se kterými na místním letišti létají. S ohledem na únavu (a teplotu vzduchu) se ale ani nezeptáme, zda to jsou „Áčka“. Jdeme bydlet. Pár stovek metrů od letiště rozbíjíme stany v kempu mezi stromy a chystáme obhlídku města. Cestou z kempu kontroluji ceník kempu a přemýšlím zda nemůžu posádku prohlásit za „otroky“, neb „otroci 6-17“ mají ubytování za polovic. Ale jsou jen tři, tak to nevyjde. Dostáváme zprávu o příletu druhé posádky do Bovce.

Hyperaktivní odpočinek v Bovci

V Bovci narážíme na sympatický hostel s dřevěnou terasou, ve kterém necháme za víkend spoustu peněz a ze kterého si odneseme spoustu zážitků. Ještě na odpoledne si půjčujeme kola – žádné klasické šunky z půjčovny, ale opravdu kvalitní horáky – a jedeme. Lepší nápad jsme v 35 stupních v horách mít nemohli. Naštěstí jsou občas možné zastávky u řeky Soča, která má chladivých sedm stupňů. Večer po vrácení potem zalitých bicyklů tak ve stejném hostelu na druhý den plánujeme více osvěžující aktivity – vyhlášený rafting na Soče! Ale ještě je před námi večer a hudební produkce na náměstí, spát jdeme ve dvě, nebo tři...

Ráno vyráží osádky obou letadel mikrobusem se zastávkou pro neopreny (nohavice) a raft k úžasně průzračné a ledové řece. Raftujeme v horku nějaké dvě hodiny, s několika zastávkami u skal na skákání a klouzání do lagunek. Každý skok do vody a pád z raftu je v tom horku příjemný.

Po návratu ještě na odpoledne domlouváme další místní specialitu – kanyoning. Ve čtyři hodiny tak vyrážíme už v menší skupině pro celotělový neopren a dále do údolí horského potoka. Podle potoka musíme vystoupat zhruba 150 metrů převýšení, oblékáme neopreny, helmy, sedáky a dolů pokračujeme vodou – po zadku sjíždíme vodopády, skáčeme do lagunek. Občas se na laně přesunujeme okolo „nesjízdných“ úseků. V neoprenu je ale neuvěřitelné horko a jediná část těla vystavená studené vodě je obličej. Cesta dolů je tak naprosto vyčerpávající.

Pláže Portorože

V pondělí se po dohodě ráno vydáváme pro palivo na osvědčené letiště v Portoroži. Počasí je sice prakticky bezmračné, ale ve vzduchu je výrazný opar a výhledy jsou jen minimální. Plánek pro let do Portorože jsme podali večer předem pro skupinu s průletem nad mořem západně Terstu přes italský FIR. Bohužel v Ljubljani náš plánek nenachází a tak do Portorože pokračujeme po souši. Při odbavení nám v Portoroži nabízejí odvoz letišním mikrobusem až na pláž, který přijímáme. Celé poledne si tak užíváme slunce ve vodě a na lehátcích pěkné pláže přímo v Portoroži. V rámci oběda v místní restauraci podáváme letový plán na cestu domů – LTA opět přes Hradec, GKH s přistáním v Grazu. Odlet ve tři hodiny místního času.

Návrat domů

Od řidiče mikrobusu jsme dostali vizitku s telefonem pro cestu zpátky, deset minut od zavolání nás už vyzvedává a jedeme plnit palivo do našich strojů. Po naplnění a zaplacení všech služeb na meteo briefingu dostáváme potvrzení perfektního počasí na celé trati domů. Přesto s ohledem na ohromné množství zážitků a únavu volíme raději jednodušší trať východně Alp přes Ljubljanu a Graz na OKF, Pardubice a Hradec Králové.

První jde na start GKH, směřující na přistání do Grazu, po jejich vzletu jdeme backtrack po dráze i my. Po startu směrem na moře stoupáme podél pobřeží a v bezpečené výšce otáčíme za GKH do vnitrozemí na Ljubljanu. Pomalu stoupáme do FL 65, který jsme pro let zvolili. Před TMA Ljubljana je GKH instruováno klesat do 1 000 ft AGL z důvodu IFR provozu. Řídící si však po chvilce náš průlet CTR zcela rozmýšlí a posílá nás na oblet CTR/TMA východně – nás tak naštěstí nestihne zažádat o vyklesání z tak pracně nabyté hladiny. Po vykřižování IFR provozu dostáváme povolení direct GRZ VOR (který tu bohužel ještě nemá signál) a pokračujeme do Rakouska.

Ve chvíli klidu na frekvenci máme možnost zábávného rozhovoru se slovinským řídícím:

G: OK-GKH, you are the Cessna with retractable gears?
A1: Negative, we have fixed gears, just checked.
A2: We have retractable, all should be retracted, OK-LTA.
G: OK, but I have GKH here on the picture with retractable gears.

Je příjemné vědět, že se řídící také zajímá o létání.

Dále pokračujeme bez problémů do Hradce Králové. Po vzletu z LKHK se projevuje závada, zřejmě přicpání pitotky – přestože rychloměr indikoval zrychlení na dráze, po odlepení už se nedostal přes 75 kt. S Cessnou naštěstí ne nepřekonatelný problém, pro cestovní let nastavujeme vhodný režim a porovnáváme rychlost s GPS. Při přiblížení do Letňan nastavujeme přistávací konfiguraci, upravujeme ground speed dle informace o aktuálním větru a bezpečně přistáváme.

Celkově jsme nalétali 7 hodin a 18 minut včetně zhruba hodiny na cestu do Hradce Králové a zpět. Navštívili jsme dle mého názoru jedno z nejkrásnějších v Evropě dostupných letišť a nasbírali neuvěřitelné množství zážitků. Příští rok se tak opět do Bovce těšíme!