Jak to, že se udrží ve vzduchu?

Že větroň je letadlo bez motoru, to ví skoro každý.  Málokdo ale tuší, jak to, že i když větroň nemá motor, tak je možno létat po řadu hodin, ulétnout velké vzdálenosti a nastoupat do závratných výšek.

Větroň (nebo též kluzák) skutečně umí klouzat pouze směrem dolů. Naštěstí ale matka příroda spolu s plachtařským bohem Termoskou dokázali přinutit vzduch stoupat. Pilot kluzáku má za úkol takové místo najít a se svým strojem létat v proudu vzduchu, který stoupá rychleji, než větroň klesá.

Historicky nejstarším způsobem plachtění je létání na svahu.

Když pohybující se vzduchová hmota (vítr) narazí na překážku (kopec) změní se směr proudění z horizontálního na vertikální.

Pilot kluzáku pak vlétne do proudu stoupajícího podél návětrné strany kopce a v tomto prostoru dělá se svým letadlem osmičky. Tímto způsobem se lze udržet ve vzduchu řadu hodin. Bohužel je ale prostor, ve kterém se dá létat, omezen tvarem kopce, který působí jako obraceč proudu vzduchu. Svahový efekt navíc funguje jen nízko nad zemí, takže není šance nastoupat do větších výšek.

Asi nejznámějším historickým místem pro svahové létání v ČR je kopec Raná u Loun. Zde se na svahu plachtilo již v meziválečném období.  Dnes je nejoblíbenější svah Železných Hor u letiště Podhořany. Na podzim, při silném jihozápadním větru umožňuje zhruba 50 km dlouhý svah několikahodinové přelety ve výšce zhruba 200 m nad zemí. Uletěná vzdálenost pak závisí jen na tom, kolikrát pilot svah přeletí.

Nejrozšířenějším způsobem bezmotorového létání je ovšem létání v termice

Slunce zahřívá zemský povrch nerovnoměrně.  Tmavá pole, skály, střechy hal a nasluněné svahy se ohřívají více, než ostatní krajina. Od těchto teplejších míst zemského povrchu se pak ohřívá vzduch, který je teplejší než okolní vzduchová hmota a proto začíná stoupat.  Při stoupání se ale tento proud vzduchu ochlazuje, roste jeho relativní vlhkost až nakonec vznikne mrak zvaný Cumulus.

Pilot plachtař vletí se svým kluzákem pod kumul a začne kroužit ve stoupavém proudu, který se pod kumulem nachází. Protože vzduch stoupá rychleji, než kluzák klesá, nabírá tímto způsobem pilot výšku. Po nastoupání do dostatečné výšky pak pilot klouže k dalšímu kumulu, takže výškový profil letu připomíná pilu. Tímto způsobem lze letět po trati, jejíž délka závisí na výšce základen kumulů, výkonech kluzáku a schopnostech pilota.  V meteorologických podmínkách ČR lze při vhodném počasí létat tratě v délce od 50 do 1000 km.

Posledním způsobem plachtařského létání jsou lety v dlouhé vlně.

Vlnové proudění vzniká tak, že vítr narazí na hřeben hor. Je-li dostatečná rychlost větru a tloušťka pohybující se vzduchové hmoty, rozvlní se proud vzduchu na závětrné straně hor podobně, jako se voda v řece rozvlní poté, co přeteče přes balvan. Plachtaři pak vyhledávají stoupající část vzduchové vlny a létají v ní podobně jako na svahu. Na rozdíl od svahu však lze ve vlně nastoupat do výšek nad 10 000 m.

Do takových výšek se však ve skutečnosti nelétá. Lety ve velkých výškách jsou náročné na techniku (nad 4000 m je nutno použít kyslíkový dýchač, teplota vzduchu postupně klesá na -60 C) a na koordinaci s leteckou dopravou. Naštěstí pro české a polské plachtaře vyjednal Aeroklub ČR a Polský Národní Aeroklub prostory nad Krkonošemi a Jeseníky, ve kterých lze létat až do výšky 7000 m, aniž by hrozila srážka s dopravním letadlem. Podzimní jihozápadní proudění pak umožňuje komfortní vlnové létání nad hřebeny obou pohoří, přičemž zkušení letci dokážou nalétat až 1000 km za den.